Premiéra Lidických matek v kladenském divadle byla úspěšná i plná emocí

Ilustrační foto
Autor: Měsíčník Kladno

Ve čtvrtek 27. února uvedlo Městské divadlo Kladno ve světové premiéře inscenaci Lidické matky. Původní text Jiřího Homoly vychází z autentických výpovědí přeživších lidické tragédie. Mnozí z jejich potomků byli v sále přítomni a po skončení představení nešetřili chválou. Uznání vyjádřili i ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík či přeživší lidické dítě Pavel Horešovský.

Na premiéru diváci většinou přicházejí v napjatém očekávání, o čem bude představení vyprávět a jaké bude jeho rozuzlení.

V případě inscenace Lidické matky byl tragický příběh všem dobře známý. Otázkou tedy bylo, jakým způsobem a nakolik věrně se inscenační tým v čele s autorem textu Jiřím Homolou a režisérem Tomášem V. Hronem dokázal přiblížit zobrazení mrazivé skutečnosti, aniž by sklouzl k nedůvěryhodnému emočnímu vydírání. A soudě dle ohlasů to zvládl na jedničku.

Slzám se ani tak diváci neubránili. Neronili je nad dramatičností scén, ale spíše nad jejich laskavou upřímností a všedností konverzací dávajících jen tušit zlo, které Lidické schvátilo. Komorní atmosféra malého sálu hereckému kvartetu ve složení Natálie Hejlová, Jana Zenáhlíková, Jaromíra Mílová a Anna Klamová svědčila. Žádná ze čtyř postav nemá předlohu ve skutečné osobě, ale všechny volně zosobňují některé z doložených osudů a jejich ústy mnohdy promlouvají skutečné přeživší.

„Některé promluvy postavy Aničky byly přesnými slovy mé tety Jaroslavy Skleničkové, která byla nejmladší lidickou ženou. V postavě Marie jsem zase viděla bolest, kterou musela cítit sestra mojí babičky, když přišla o sedmiletého syna, kterého potkal smutný osud lidických dětí. Herečky byly vynikající. Představení bylo úžasné, nádherně napsané. Přála bych si, aby ho zhlédlo co nejvíce lidí. Teprve tak se dokážou vžít do skutečných lidských pocitů a Lidice nebudou jen zmínkou v učebnicích,“ říkala po představení Hana Kadlecová, dcera lidické ženy Miloslavy Kalibové. Shodně hovořila i Veronika Kellerová.

„Takové představení může vrátit lidickým událostem lidský rozměr. Před lety to udělal i film Lidice, ale na mě osobně inscenace kladenského divadla zanechala daleko hlubší dojem. Od začátku do konce jsem neudržela slzy už proto, že hlavní postava z velké části zosobňovala Marušku Šupíkovou, kterou jsem měla moc ráda a velmi jsem si jí vážila proto, co dělala pro památku Lidic, ale i pro její veselou povahu. Její příběh jsem poznala v několika pasážích,“ vyprávěla starostka obce Lidice, jejíž babička byla jednou z žen, které přežily koncentrační tábor Ravensbrück.

V epilogu představení se Anna, jediná přeživší ze čtyř postav, s odstupem několika roků vrací do nových Lidic. Sama už je matkou. Děťátko, které pohupuje v kočárku, odkazuje k Ivaně Slavíkové, dceři Marie Šupíkové. Také ona se po skončení představení podělila o své dojmy. „Velmi to na mě zapůsobilo. Herecké výkony byly úžasné, obzvlášť mě oslovil zpěv na úplném konci. Myslím, že toto představení bude mít úspěch v tom, že bude předávat poselství i dalším generacím. Hlavně mladým, aby se trošku zamysleli nad světem, do kterého se řítíme, protože kolem nás není všechno v pořádku. Moc děkuji celému týmu za velmi silný zážitek,“ vzkázala Slavíková.

Představení chválí historik Eduard Stehlík i přeživší lidické tragédie

O své dojmy se podělil také ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. „Doporučil bych každému, aby se na představení šel podívat. Herečky odvedly obrovský kus práce na špičkové úrovni. Osobně jsem představení prožíval velmi emotivně, protože jsem v moha postavách poznal ženy a děti, s nimiž jsem se dlouhé roky přátelil a z nichž už tady mnozí bohužel nejsou,“ smeknul vojenský historik a k faktické stránce příběhu dodal: „Autor se s tím vyrovnal velice dobře. My nevíme úplně přesně, co se v tělocvičně kladenského gymnázia odehrávalo. Ne všechny ženy zanechaly svědectví. I proto, aby příběh držel pohromadě, jsou do značné míry některé obrazy autorská fikce. Ale myslím, že se Jiří Homola dokázal dokonale vcítit do toho, co se tehdy odehrávalo, jakým způsobem ženy uvažovaly a co prožívaly. Všechny čtyři dámy to poselství dokázaly fantasticky předat. Jsem moc rád, že tu dnes mohl být i Pavel Horešovský, jedno ze žijících lidických dětí. Myslím, že i na něj to hluboce zapůsobilo. Děkuji všem, kteří se o to zasloužili.“ Označit Pavla Horešovského za pamětníka událostí by bylo zavádějící. V době, kdy byl společně s ostatními Lidickými držen na kladenském gymnáziu, mu nebyl ještě ani měsíc. Svůj život ale zasvětil udržování lidického odkazu a když během závěrečné děkovačky vstal a poděkoval herečkám, které ho spontánně objaly, nastal zřejmě nejsilnější okamžik večera.

Představení, které trvá 80 minut bez přestávky, vybízí k hlubokému zamyšlení.

Zhlédnout by ho měl každý, kdo hledá odpovědi na nepochopitelné události válečných konfliktů, ale i na denní strasti vlastního života. Inscenace, ve které není otevřeně zobrazeno násilí, je svým zpracováním vhodná i pro mládež.

Text byl převzat z Měsíčníku města Kladna se souhlasem vydavatele. Titulek a mezititulek jsou redakční.