Preciznost a empatie by měly být ve zdravotnictví samozřejmostí, říká uznávaná kladenská zubařka

Ilustrační foto
Autor: freeimages.com

Po neuvěřitelných 51letech intenzivní praxe končí svoji činnost jedna znejvýraznějších osobností kladenské stomatologie Danuše Draškovičová (76). Uznávaná zubařka, která je původem ze Slaného, přistupuje ke své práci svelkou empatií, obětavostí apokorou. Slovní spojení „to nejde“ v jejím slovníku neuslyšíte, je to žena činu. V kladenské ordinaci zvládala itěžké stomatologické případy ajejí práci shendikepovanými aautistickými dětmi obdivují lékařské kapacity z celé republiky. „Má práce mi vždy byla posláním,“ prozradila energická lékařka.

Bylo rozhodnutí končit složité?

Věřte mi, není to pro mě jednoduché, má práce mi zároveň byla životním posláním, ale zdraví už mi neslouží, jak by mělo, včetně rukou. Za těch pět desítek let jimi ostatně prošlo okolo 160 000 pacientů. Děkuji jim všem za projevenou důvěru a přízeň, budu na ně vzpomínat s láskou.

Po promoci jste se vdala do Jugoslávie a žila tam. Jak jste se ocitla zpět v Kladně?

Tenkrát bylo málo stomatologů, natož dětských. A naše ministerstvo mi posílalo dopisy, že jsem dala slib svému lidu... A kde tedy jsem. Vrátila jsem se proto do Kladna i s manželem a začala se zabývat dětskou stomatologií, která tehdy ležela ladem.

Mým požadavkem bylo, abychom práci s dětmi dělali na úrovni.

A začala jste úzce spolupracovat i s klinikou dětské stomatologie v Motole, tehdy jedinou ve střední Evropě…

Začala jsem tam jezdit na stáže a vytrvala patnáct let. Na motolské klinice jsem také v roce 1982 získala nástavbovou atestaci z dětské stomatologie. Pracovala jsem s mnohými lékařskými kapacitami, operovala a školila další dětské stomatology. Díky mnohaletým zkušenostem z této spolupráce jsem byla schopna včas diagnostikovat třeba i vzácný celostní syndrom ektodermální dysplazie, takže jsem pak těm mým pacientům dělala keramické můstky přes mléčné a stálé zuby. Všechny znalosti a dovednosti jsem přenášela do své praxe v Kladně. Moji pacienti mohli pokaždé počítat s tím, že pro ně v ordinaci udělám to nejlepší, co dokážu.

Mnoho současných mladých zubařů netrhá zuby, neprovádí chirurgické zákroky. Toho vy jste se tedy v ordinaci nezalekla…

Mám za sebou nepočítaně ošetření úrazových stavů. Od rozsáhlých tržných ran od pokousání tváří psem přes natržené jazyky a rty kojenců po pádu z kočárku až po vsazování vyražených předních zubů po čtyřiceti osmi hodinách od úrazu. To vše ke stomatologii patří. Měla jsem třeba unikátní případ, kdy nám z kladenské nemocnice poslali do ordinace k ošetření patnáctiletého chlapce, který při automobilové nehodě u Nouzova přišel o pět zubů v horní čelisti.

Okamžitě jsem vyslala vůz se dvěma svými sestrami, aby na místě nehody ty zuby hledaly. Čtyři našly ve vraku, jeden ležel u cesty. Já je připravila, nasadila zpět, vše zašila, ošetřila, nechala udělat narychlo fixační dlahu. Následně jsem pacienta odeslala do Plzně na kliniku na konzilium a k další péči.

Chlapci zachráněné zuby vydržely dalších pět let, pak se mu tam dávaly implantáty.

Nebo další případ: Děti se honily a jedno se napíchlo na kliku od garáže a protrhlo si měkké patro těsně vedle zubů, takže jsem šila. Setkala jsem se s mnoha unikáty.

Dělala jsem po dvě desetiletí i těžké dětské případy v narkóze. V tom jsme byli na Kladně výjimeční, protože to bylo tehdy běžné jen na klinikách. Specializovala jsem se na různé skupiny dětí, například s vadami srdce. Ale také na hendikepované a autistické děti. Brala jsem rovněž takzvané neošetřitelné případy, což byly vesměs velice malé děti.

Jak jste se učila práci s hendikepovanými a autistickými dětmi?

K tomu asi musí mít člověk shůry danou empatii k lidem a také velkou pokoru a odpovědnost, která by měla být samozřejmostí práce ve zdravotnictví. A bezpochyby musíte mít i trpělivost. Mnoho zkušeností jsem samozřejmě načerpala během let, kdy jsem pečovala o těžce handicapovaného syna Miloše. Říkali mi, že je nevzdělatelný, že nebude mluvit, nikdy chodit, že ho mám umístit do ústavu. Ale tomu já se nepoddala, nevzdala to. Nakonec se Miloš naučil jak mluvit, tak jezdit na kole, lyžovat, plavat nebo se potápět. Nemoci zvítězily až v jeho třiatřiceti letech. Ty roky jsme ale prožili naplno.

Tuhle obdivuhodnou odhodlanost jste prokázala i v ordinaci. Jak vypadá práce zubaře s těžce autistickým či hendikepovaným dítětem?

Základní věcí je trpělivost, kterou musíte vynaložit na jejich zklidnění způsobem, kterému rozumí. U spousty případů to mnoho lékařů předčasně vzdává a hned odesílají tyto takzvaně neošetřitelné děti na celkovou anestezii. Já ne. Mám třeba patnáctiletého nízkoprahového autistického pacienta Davida, který zprvu nekomunikoval, vůbec mě nevnímal. Začala jsem ho stereotypně hladit po ruce, pohyb vždy zakončila jemným ťuknutím a doprovodila tiše slovíčky: „Šimrám, ďub.“ Trvalo to půl hodiny, ale zklidnil se, začal mě vnímat, podíval se mi do očí, což autisté jinak nedělají, a řekl: „Danuška šimrá.“ Nakonec si nechal dát injekci a mohla jsem ho v lokální anestezii ošetřit.

Dnes – po letech – ho už stačí zašimrat na ruce a ví, co se bude dít.

O práci s takzvanými neošetřitelnými pacienty přednášíte velice úspěšně na konferencích. Neměla byste vyučovat na vysoké škole?

Bohužel už musím ve svém věku síly rozložit, respektovat zdraví, a tak nemohu vyhovět všem prosbám o sdílení zkušeností a léty prověřených postupů. Musela jsem odmítnout i vysoké školy. Ale teď budu třeba přednášet na kladenské zdravotnické škole právě o práci s hendikepovanými. Především s důrazem na to, jak má být zdravotník empatický.

Vaším zásadním tématem se také v 80. letech stala fluoridace pitné vody…

Voda se v té době fluoridovala leckde ve světě, nejen u nás. Například i ve Spojených státech. Cílem bylo snížit kazivost zubů.

Byla jsem v té době ordinář a měla pod sebou na Kladensku 36 000 dětí. Dosáhli jsme nejen stoprocentních preventivních kontrol, ale také jsem chtěla najít optimální řešení fluoridace. Dělat něco, co má smysl.

A myslím, že se nám to na Kladensku podařilo. Byla jsem do práce nadšená. WHO (Světová zdravotnická organizace – pozn. red.) tehdy vyhlásila index KPE, tedy kaz, plomba, extrakce. S tím, že u dvanáctiletých dětí by neměl přesáhnout hodnotu maximálně tří případů za rok. My jsme ale díky pečlivému přístupu k nastavení fluoridace a školním prohlídkám dosáhli v roce 1987 unikátního výsledku 1,8. Francie v té době měla 5, Německo 6 a tak dále.

Ve spolupráci s okresními hygieniky jsme na Kladně a v blízkém okolí provedli řadu měření ve všech zdrojích, a to včetně studní. Cílem bylo určit, kde je jaká úroveň množství fluoridu ve vodě. K tomu jsme ve spolupráci s Výzkumným ústavem stomatologickým vypracovali systém řízení fluoridace, aby minimální množství nekleslo pod hodnotu, kdy už nemá na sklovinu dětí žádný průkazný vliv. Následně jsem vypracovala metodiku fluoridace pro celý okres.

Poté jsme zapojili i okresní dětské lékaře a cíleně nasadili potřebné dávky fluoridových tablet v lokalitách s nízkou hladinou fluoridu ve vodě. Jezdili k nám tehdy například prof. MUDr. Zdeněk Broukal, CSc., nebo prof. MUDr. Eva Rozkovcová, DrSc., s nimiž jsem pak o těchto tématech publikovala odborné práce v časopisech Praktický zubní lékař a Československá stomatologie. Po roce 1989 bylo vyhodnoceno, že fluoridace vody zasahuje do osobní svobody jedince, takže byl projekt ukončen. Z obdobných důvodů se nedělají statistiky. Za sebe říkám, že bohužel.

Co mají maminky dělat, aby co nejvíce ochránily zuby svých dětí?

Zaprvé chodit pravidelně dvakrát ročně na preventivní prohlídky. Zásadní je dále zdravý pitný režim. Oslazené perlivé limonády, ba i ochucené minerálky dokážou během roku odvápnit krčky, neodvratně zuby zničit. Třetinková lahev obsahuje třeba deset kostek cukru. Ani džusy nejsou vhodné.

Přesto vídám malé děti, jak mají kolem krku pověšené lahvičky, aby se mohly kdykoli napít, a v nich džusíky. V pusince jim pak sladký roztok zůstává a ve dvou letech mají zničené i postranní zuby. Sladké pití je naprostou zkázou pro dětský organismus, zdaleka nejen pro zuby. Když už stoprocentní džus, tak desetkrát ředěný vodou.

Nejlepší jsou samozřejmě čistá voda či neslazený dětský čaj. Od patnáctého měsíce dát dítěti do ruky kartáček bez pasty, ať si to společně s maminkou zkouší.

Mladým říkám, že kolu si mají dát jen výjimečně, když jsou na rande. A pak si alespoň vypláchnout pusu vodou. Neméně důležitá je zdravá strava, vyhýbat se jídlům, které zanechávají povlaky, jako jsou hamburgery, hranolky, krekry, sušenky. Také by se měla jíst takzvaně přirozeně stíravá strava. Tedy chroupat čerstvou mrkev, jablka, tvrdší hrušky a tak podobně.

Už vás v ordinaci opravdu neuvidíme?

Nekončím samozřejmě se vším. Párkrát do měsíce určitě přijdu do ordinace, abych se postarala o nejtěžší případy hendikepovaných a autistických dětí. I nadále se budu věnovat veřejnému životu, a tak se můžeme potkat například na zasedání zastupitelstva města.

Text byl převzat z Měsíčníku Kladno se souhlasem vydavatele. Titulek je redakční.